FUCK

8. května 2014 v 14:28 | Little Butterfly |  Dreaming
"Pozor mami, uhni!" .... "Jak to se mnou mluvíš?" Surově mě chytla za rameno. "Nech mě." Pokoušela jsem se vykroutit. "Jak to mluvíš s mámou!?" Táta. Ten tu fakt chyběl. "Dejte mi oba pokoj." Jsem podrážděná už od rána. Jak se snažím uniknout zpátky do svého pokoje schytám od něj cestou ještě ránu. "Co s tebou je?" Máma za mnou přišla do pokoje. Krátká výměna názorů. Že jsem prej kráva a chovám se jako děvka. Už ubrečená jí pošlu pryč. "Pojď ke stolu!" "Nechci, nemám hlad" Silou mě dotáhla do kuchyně a div mi nenacpala to žrádlo do krku. Jen trochu číny. Skoro jsem memohla dejchat. A pak se mi zvedl žaludek a málem jsem to vyhodila. Poslala mě do pokoje. Konečně sedím na své posteli. Vytáhnu kružítko a než jím stačím přejet po předloktí vtrhne do pokoje moje sestra. Nestihnu to včas schovat. Běží za mámou. Ale ne, to tady už jednou bylo. Před pár lety. Ale máma si myslí že už to nedělám. Chvíli na mě křičí. Histerka. Sebrala mi kružítko i klíče z nočního stolku. Kdo si tímhle neprošel tak to nepochopí. Nejde o to upoutat na sebe pozornost jak si myslí moje máma. Ani o to dělat to abych někoho naštvala, jak si myslí táta. Jde o tu bolest. Potřebuju cítit bolest. Tak silnou aby zastřela všechno ostatní a aby se mi z očí přestaly hrnout slzy a abych přestala vzlykat. Ten pocit beznaděje. Když nemůžu přestat brečet a vím že mi nic jiného nepomůže. Ale nemám nic po ruce. Co takhle zuby? To snad bude stačit. A už je to tady. Je to jako euforie. Obrovská osvobozující bolest která mě náhle prostoupila. Cítím ji až v prstech na nohou a nedokážu myslet na nic jiného. Jako by najednou všechno přestalo existovat. A o to právě jde. Jenže tuhle krásnou bolestivou chvíli zkazí máma která opět vtrhla do pokoje. "Co si to zase provádíš? Půjdeš na psychiatrii! Vždyť jsi blázen." Skvělý. Moje máma si o mě myslí že jsem blázen. "Dělej! Zmlať mě! Dělej. Udělej to jako vždycky. Flákni mi jednu po hubě!" Chtěla jsem aby to udělala. Ale ona tam jen stála a koukala na mě. "Proč to sakra děláš?" Byl to zvláštní pocit když jsem seděla na posteli a ona přede mnou klečela. Brečela jsem a celá jsem se klepala a křičela jsem ať mě nechá být. Ona mě držela za zápěstí a nechtěla mě pustit. A pořád se mě na něco ptala a střídavě na mě křičela a nadávala mi a pak zas brečela. "Prosím nech mě! Prosím!" Křičela jsem tak hlasitě že to museli slyšet i sousedi. "Co se s tebou děje?" "Vlastní matka mě nenávidí. To se děje." Zvedla se a odešla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sára Sára | 4. června 2014 v 11:19 | Reagovat

Nemáš to jednoduchý :/ Já si to udělám ňák ve tři ráno když všichni spí. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama